Víc nechci doufat. Jsem tak unavena,

Víc nechci doufat. Jsem tak unavena,

má hlava těžká je a bolí tak!

A noha má je chůzí zkrvavená,

a světlem slunce oslepen můj zrak.

Již nechci doufat! Sudbou předurčená

loď ztroskotala. Zůstal pouhý vrak –

jej vyplavila na břeh mořská pěna,

v tmě leží tam – a nad ním krouží pták.

Jak osud křičí. A má duše stojí

nad nadějemi, které na dně sní,

a bázní chví se, vydechnout se bojí.

Vjezd Jitřenka již upravuje ránu,

den svítá v záři slunce – bolest v ní

zda chystá mi, a dá mi novou ránu?