Víc nežli jindy.

Víc nežli jindy dnes tě blízko cítím,

tak stojíš za mnou, díváš se mi v pero,

to vázne, jakby šotků malých stero

mu hrálo na hrotu – Zda v sloku chytím,

co šeptají? Strž duše mojí kvítím

a hudbou plní, takže její šero

se taví v řeku slunce, snů mých dcero,

po které jdeš, bys vládla mojím žitím.

Ó přijď! Však zůstaň státi po mém boku,

buď dech mých ňader, křídlo mojí touhy,

buď slzou víček, oka zřítelnicí!

Dej, ať čtu spasení v tvém sladkém oku,

a v život, bez tebe jenž plyne dlouhý,

buď, když ne zorou – aspoň večernicí!