Víc nežli jindy cítím lásku tvoji,

Víc nežli jindy cítím lásku tvoji,

když pomyslím, že žena trpí vždycky,

již tím, že s námi osudy své spojí,

ať pro vzlety či život prosaický.

Když pro vzlety, to trpí neskojena

tím věčným žárem naší duše vlastní –

když pro prósu, to trpí unavena,

ať sklamáni jsme nebo málem šťastni.

Vždy v slastech matky bolest pozná dříve

a pokoří se, muž kde stojí hrdý,

a ve své dlani hřející a tklivé

pak cítí náhle práce mozol tvrdý.

Mne bolí to, že čistou duši tvoji

jsem spálit musil vlastní duše žárem

a za ten žár se v trpkém žití boji

má láska bude chudým jenom darem.

A přece v nocích, sám kdy bdím v svém loži,

zas k tobě volám: „Zůstaň pro vždy se mnou,

buď spíše žena nežli anděl boží

a ženskostí svou prozař noc mou temnou!“

Vše dal bych tobě, ale z duše mojí

ti zbude sotva trpký osud lidský –

a víc než jindy cítím lásku tvoji,

když pomyslím, že žena trpí vždycky!