VICHR.

Duje vichr obra dechem,

přes pláň, les i pole letí,

vískou skučí, městem bouří,

všecko serve – zemi světí.

Co je vichr? Neviděti

ani jiskry bujné síly,

oblak jenom pospěch divý

a za nimi běs ten šílí.

Krok ti staví – nevidíš ho,

třtinou tvoji postať kloní,

nevíš, s kým tu v boj se dáváš,

divou písní v sluch ti zvoní.

Zvoní, hučí, vyje, bouří,

nebesa chce strhnout k zemi,

hrdý kmen rve z ňader lesa,

cesty stele haluzemi. – – –

Oč je žití vichr běsný

krutější té bouře v kraji?

Duši rve ti, srdce chvátí,

mrazným dechem tluk mu tají.

Naděje kmen třtinou drtí

vichr žití v divém letu,

haluz štěstí serve v chvíli,

v prach ji mete – zmírá v květu.

Nevidíš té obří síly,

ale cítíš v každém kroku,

jak ten boj s ní těžký, bědný...

bez přestání dne a roku.

Bez přestání? Však i vichr

zemdlenou kdys perut svěsí

k odpočinku, třeba k bojům

novým – nový prapor věsí. – –

V klidu smrt – ta přijde sama...

Duj jen, vichře, v moje touhy,

z teskné duše vyrvi lásku –

vždyť to těžký sen je pouhý!