VICHR A DUŠE.

Když v noci vítr ulicemi šílí,

má duše ihned o závod s ním cválá,

s ním vyje, sténá, úpí, pláče, kvílí,

to bouř a vzdor, to skřek a honba stálá.

Však sotva oba úsvit jitra vidí,

hned poznají, že vše to bylo darmo;

zas duše skloní se hned ve jho lidí

a vichr ve kosmických řádů jarmo.

Nechť třeba oba zas jdou starou drahou,

jak otroci v klád svoru pracující:

ten vzkřek a vzdor – byl oběma přec vlahou,

ten kvil a pláč byl hymnou jásající!