Vichr v lese.

Jak slizcí hadi kořeny se vinou

po šikmé stráni, zrytý mech se čeří

a korunami stromů, jež se šeří,

kaskady zvuků jako moře plynou.

Kdes pádné rány seker zní a hynou,

ve výši datel zobákem čas měří;

tu po zemi, tu houštím chumáč peří

jak vloček, hvězda, letí klenbou stinnou.

Teď choral větrů zadul z hloubky temně

do starých sosen, se skal mlčenlivých,

štěrk drobný řítí se ve spádu stálém.

A stromy ve nárazech bouře divých

se zmítají, že řek’ bys, stará země

se chvěje posud pod kentaurů cvalem.