VICHR VEČER.

Za třeskutou večernicí zelenou

visuté a siné vody nebes

jako zkadeřený, zvrstvený dým.

Háj všemi zrazený se propadá.

Vyjící sklon stromků skoro k zemi lpí,

při huku tom nakloněno ležíc

nejraději spává srdce,

monotonní, hluboké dítě smrti.

Své sny chabé v chaos říkati!

Na sliznici ubíjí je vítr

jako bezejmenný kouř.