Vichr.

Lká vichr, šílenec to, ulicemi,

jej honí hrůza bez dechu a stání.

Snad světa duše jata, veřejemi

otřásá žaláře kdes na dně, v zemi,

a zoufající po světle se shání?

Slyš, zní v tom nářek zápasících duchů

a vřava, v níž se druh na druha věsí,

je boj to, jeho zlomky pouhé k uchu

se nesou, kdes v nesměrných pláních vzduchu

nám neznámé se katastrofy řeší.

Boj titanů! Plec drsná proti pleci,

pod nimi černý přelud, zem a moře!

Či orel, bouře, ve vesmíru kleci

jen křídla rozmách’, aby jednou přeci

se napit mohl zlaté, hvězdné zoře?

Či, vichry, s křídel, která nevidíme,

se hrnou vaše hrozné symfonie,

či bojů kosmických, v nichž chaos dříme,

jste zbytky! či snad v družině vám hříme

duch, který světem zmar a zhoubu sije?

Ó mořské pláně, hroby pohyblivé!

ó stezky pouští, plaché jak vln rýhy!

Žeň velkou máte z každé bouře divé,

prst neznámý když přehazuje v chtivé

své touze list za listem vaší knihy!

V té chvíli, mohylou kdy mžik je malý,

já cítím soucit ke každému vraku,

v čas vmýšlím se, na břehu moře v dáli

kdy bděli jsme a v noc jsme naslouchali

zrak vzpírajíce temnem ku majáku!

A jestli nocí houkla rána z děla,

my zajásali jako nad svým štěstím.

Kéž, lidstvo, loď tvá v přístav též by vjela!

Kde maják tvůj? – Má duše chví se celá,

vždyť životem ti cestu v přístav klestím.