VICHŘICE.

Ze všech nálad a hnutí přírody, ty, věru nejvíce

schvátit mne dovedeš, divoká letní vichřice.

Příroda, uspaná polednem, procitne tebou,

celá se roztančí, rozvlaje, v bláznivý let se dá,

„vítězná závrati mládí, ach, vezmi mne s sebou!“,

v náruč ti vyskočí, k srdci ti usedá,

o dálce skanduje, zpívá a letí.

A její píseň udýchaná

voní nadšením tuláka.

Milo je ti,

že je tak upřímná, nepěstěná, planá,

že nechce být krásná, že sebou vesele hází, že huláká.

A cítíš, má divoká vichřice,

jak všechno se tebou opíjí, vzdouvá a nítí,

jak všechno z tebe alespoň něco chce míti,

jak v tobě všechno vypadá šťastně a velice,

paseka, ku předu nakloněná,

louka všech letních parfumů barevná pěna,

zmatený senát košatých stromů,

jenž jako sbor kluků si na prsty hvízdá a sviští,

na ruby obrací šat a dovádí stříbrem listí,

větve chce odhodit? Jak javor na mezi

ku předu nahnutý, veselý, k cestě se chystá?:

„sbohem, poletím s tebou, stesk rodného místa

cestu mi sotva zamezí,

kdybych měl ještě dost času,

vzkázal bych domů

a vzal bych si na cestu sukovou hůl.

Ale už nelze, sbohem, housličky přivážu k pasu,

půl srdce nechám tady

a s sebou vezmu si půl!

Nevím si jiné rady!

Sbohem!, už letím a v letu

uviji kytici z nejkřiklavějších barev a nejprudších květů,

nejpodivnější diviznu

za klobouk cestou si uříznu

a kudy poletím, zamávám kyticí, na okna zatluku,

zavolám, křiknu: jsem hlasatel dálek,

třeba že strom! nediv se tomu!

Vidím, že jsem tě probudil, že jsi se zalek’,

nezlob se proto a slyš:

„člověče, vyjdi z domu,

jsem hlasatel dálek,

plná – je jen moje číš’,

vyjdi z domu,

vichřice mládí,

kol tebe pádí,

zadrž ji, poleť, chyť se jí za ruku!“