VICHŘICE. (I.)

O Muso nebeská, k Tvé poctě toužím pěti;

má Píseň k trůnu Tvému v nadoblačno letí! –

Za bouří vichřivých, kdy stesk jsem v srdci cítil,

kdy Osud lavinou se na mou bytost řítil,

mé myšlenky a vášní světy dravé

vždy letěly k Tvé tváři usmívavé...

Za luny svitu – žhavé blesku záře,

jak dítě matce patříval jsem do Tvé tváře.

A zle když bičoval mě osud krutý,

když lidský smích v mém nitru rodil rmuty,

tu jedině Tys mojí těšitelkou byla,

Tys zmučenou mou duši obrodila! –

Zpěv přítomný jest prchlé Mládí – zašlý život můj...

Ó zavzni, Písni, již, leť krajinou a jarním vichrem duj! –