VICHŘICE. (II.)

Mé Mládí mělo truchlivé a pusté břehy,

neb místo květů bílých zdobily je bílé sněhy,

a místo radosti a zářivého blaha

mě pojala v svou náruč Bída nahá...

A v dobách oněch trudných, hnán neznámým pudem,

vždy nesl jsem se jako v snách, provázen svým trudem,

k Božímu Hrobu... Zde jsem v náruč rozjímání klesl,

a s modlitbami na rtech k hvězdám jsem se nesl.

Tvář Kristova ta mrtvě zsinalá a bledá,

se ještě dnes před mými zraky zvedá,

a opět vidím Jeho čelo jasné,

jež bylo jako den, když v tmavých horách hasne,

leč v čisté záři Jeho výsostného čela

zřím ránu krvavou, jež růží se tam rděla...

Zde kleče, jal jsem přemítati se a sníti

o vlastních bolestech a lidském žití,

však jaký rmut plníval moji duši chudou,

když v boku Krista zřel jsem bodnou ránu rudou...

A dál, když rozjímaje snil jsem dumy svoje,

tu zřel jsem člověka, jak v krvavé se řítí boje,

a obraz, jež v mé mysli utkvěl prvý,

to byly hvězdy – Země – potřísněny krví! –

Takými svírán obrazy, jal dále jsem se sníti

o vlastních cestách svých a cílech svého žití...

A duší mojí zabouřili snové,

neb cítil jsem, že v otroctví mí plynout budou dnové,

leč Svoboda mým čackým ideálem byla,

o Volnosti a Svobodě má mladá duše snila.

Co činit bylo zde?... Kam s duší svou se bráti? –

Pryč! – Domovině, duše, musíš „s Bohem“ dáti!...

Zem voněla a všecka byla v květu,

když „s Bohem“ dal jsem matce své, do nových spěje světů! –