VICHŘICE. (III.)

Mé duši vzešel nový den, mé duši nové slunce vyšlo,

zřím kupolí a věží tlum – vše jako v ústrety by přišlo.

V tvář zírám městu měst – ó upomínko drahá, –

k oblačnu tyčí hlavu svoji stověžatá Praha!

Teď místa obzírám, kde Lumír snil a zpíval,

a slyším Vltavu a šumný její příval,

a její temné povzdechy a její sladké šumy

v mé duši budí dávno zhaslé dumy.

I sním, že vidím chrabré slavné české voje,

jež za Vlast svoji spěly v náruč krvavého boje,

a vidím Žižku, Prokopa, a moře palcátů,

a „Kdo jste boží bojovníci“ slyším s tisícerých rtů!

Zřím Kalich, v němž husitská krev se pěnila, –

však, běda, Vlasti má, jak uboze ses změnila! –

Ó luzný sne, a trpká skutečnosti,

o shaslá odvaho, ach dnešní netečnosti!

Však marné výčitky bych činil rodné zemi,

jeť srdci mému předrahá – i s nedostatky všemi!

Jak Byron líbal s hrobu vzešlý květ,

tak na hrobě tvé Slávy, vlasti česká, dám já Revoluci vznět – –

Leč trnová a krvavá jsi moje pouti...

Meč nahý ku hvězdám – chci čackým Bohatýrem slouti!