VICHŘICE. (IV.)

O Lásko, květe člověčenstva,

o Lásko, jasný světe jasných hvězd,

Tys nebem citů blažených,

neb duše Láskou teprv duší jest.

O Lásko velebná, já kořím se Tvé Kráse!

Tys mnohé zničila, a mnohé vedlas k spáse;

Tys vonná jako jarní slunné ráno,

Tys všeho počátek, a všechno Tebou vykonáno!

Tvým oltářem jest přátelství a zpěvy;

Tvým rájem blaženým jest úsměv mladé děvy.

O Tobě člověk sní, a ptactvo písně pěje,

Tys bouřný oceán, jenž hvězdami i zemí chvěje!

A všechno tvorstvo, jemuž v nitru srdce bije,

jen pro Tebe a Tebou věčně žije...

Tys harmonie harmonií všech,

neb v paláci i v chaty zachvíváš se zdech.

A nebýt Tebe, Lásko živodatná,

co člověku by byla lidská duše platna?

Tys duší jedinou – Tys duší Všehomíra,

neb v Lásce člověk rodí se, a Láskou – neumírá ! –