VICHŘICE. (IX.)

Nastává jitro – léto mého žití.

Kraj ze sna procitá, a v hájích voní kvítí.

A s nebes píseň skřivánčí v mou duši padá,

a slunce východem se zpijí moje duše mladá...

A upřeně-li zírám ve tvář ranní zoři,

ký obraz nádherný se před zrakem mým tvoří!

Tam v nadoblačnu, slunce jasné záři,

zřím nepřehledné množství božských tváří,

zřím ženy, muže, lepých dívek sbory,

jak pějí hymny k poctě jasné zory.

A upřeně-li hledím v jasné ranní nebe –

o jaký div! já zřím tam, Muso, Tebe...

Ach ano, Ty to jsi, to Tvůj božský zjev, –

v mém srdci bouří Písně – v mém nitru hoří krev! –

Ó srdce mé, ach, vratké srdce bez úkoje,

teď neotálej již, čas vydati se v ryčné boje!

Již rychle na kůň, ranní rosa hoří v trávě, –

pojď, Písni, vydáme se na pout k Slávě! – – –