VICHŘICE. (VI.)

Odsouzen – vyštván mezi pomstychtivý lid,

na čele psáno: Bojovat a zvítězit! –

Tak bloudil jsem a potácel se zemí

se svými Sny a ideály všemi,

a lidský smích mě smečkou doprovázel vlků,

jed na můj štít byl chrlen z tisícerých krků,

leč přes zlobu a výsměch dravých duší

jsem kráčel dál... Za mračny slavné Slunce mysl moje tuší!

A v těchto časech zlých, v těch dobách hořkých žalů,

ve chvílích zhášejících ideálů,

má duše osvícena byla novou září:

našel jsem přítele: měl jasno v srdci, pravdu v tváři.

Můj druh se zrodil též v kolébce tónů,

zasněné zpěvy se mnou pěl,

a Sadem Snův a Vidin Sadem,

i Sadem Lásky se mnou šel...

Jak srdce mé, tak srdce jeho,

horoucí první láska spjala,

zhrzená láska srdcím našim

však výhost z ráje dala.

My v bohatýrský utkali se boj,

a bohatýrsky válčili jsme spolu,

nám v srdcích doutnal lásky nepokoj,

nám v duších hořel požár bolů.

Ret druha mého krášlil trpký úsměv žalu,

leč prsa jeho pyšně dmula se,

on chrabře kráčel se mnou cestou k ideálu.

My smíchem spláceli jsme výsměch světa...

Nám král byl žebrákem, a žebrák králem.

A často, kdy zdálo se již všemu býti veta,

my vytrvali – šli za jasným ideálem.

Nám Krása svítila jak maják v širém moři – – –

Nechť v Touhách umírá, kdo Nové písně tvoří!...

A my jsme umírali touhami a žaly;

a přišel podzim – písně na rtech uvadaly...

Podzimní krajinou dnes bloudím sám,

a v smutných předtuchách zřím k výsotám, –

Do dalekého světa druh můj odjel milý...

Já zůstal sám... Má duše hořem kvílí...