VICHŘICE. (VII.)

Ustaň, srdce, ustaň toužit!

Zajdi, slunce! Tma nechť pohřbí svět!

Zem jest pustá – svadl každý květ.

Písně umřely, – již nepřeji si žít!

Jsem vězněm Osudu, neb Osud spoutal ruce mé

a zkalil mysl mou a krev mi v žilách zpěnil,

a nitro mé se hořem jako valné moře dme.

Ó, jak bych mír a poklid duše cenil!

Mou říší myšlenek jest rozpoutaných tlum;

mým údělem jsou nesplněná přání...

Ó, jak se zhostit mučivých a vražedných všech dum,

jež za Krásou mi putovati brání?!

O nebe, vydej rosy – rosy chladící,

nechť duše má se k novým činům vzmuží,

nechť nadšení mi opět vzplane na líci,

nechť z trnů v nitru mém mi zkvete pole růží! –