VICHŘICE. (VIII.)

Dnem dnešním dožil jsem se dvacátého roku! –

Co smutku zašeřilo moji duši,

co bídy zjevilo se mému oku,

a kolik ran má duše v příštích dobách tuší!

Buď s Bohem, moje mládí, jaro mého žití,

já zřím Tě před sebou, jak hrst svadlého kvítí!

Mým údělem jsou pouta starých žalů,

a v odříkání kráčet k svému ideálu...

O jaro žití, rci mi, číms mi bylo vskutku,

vždyť místo radosti vždy vrhalos mě do zármutku!...

Já čistě snil a přírodou jsem cudně bloudil,

leč místo jasu dne Bůh mračnou noc mi soudil!

Tys hrobem bylo všech mých snův a cílů,

Tys ničilo můj rozlet, nadšení a sílu,

Tys o lásku mě oloupilo jasnou, –

a kudy nyní jdu – tu pouze hvězdy hasnou! –

Ty ani druha nepřálo si duši mojí,

však já vše tiše vzal, co vyšlo z ruky Tvojí!

Přes všechna zklamání jsem ve vítězství doufal vždycky,

neb v Naději a Víře kotví život lidský...

Tak s Bohem buď, o jaro mého žití!

Já musím v boj – za Svobodu se bíti!

Já s nahým mečem musím na krvavé pláně,

tam vavřín vítězný mé zdobit bude skráně! –