VICHŘICE

Vichřice vírná

burácí světem.

Skácela trůny,

koruny smetla,

hranice mění.

Se stromu lidstva

setřásla listí,

nahnilé plody,

s praskotem větve

padají na zem,

s duněním klesá

zpuchřelý kmen.

Se stromu Církve

mnohý list uschlý

kolotá stržen

k propasti dolů...

Vichřice divá

hlučí a zpívá.

Rodí se jaro,

rodí se den...

Z archivů prašných

ježí se spisy,

moli se plaší,

pergamen lítá –

výsady, práva

vichřice divá

urvala v plen.

Na skále v moři

strmí chrám bílý,

kříž jeho báně

nad bouří dravou

světů a moří

věčný sní sen.