Vichřice.

Buď pozdravena! – Věděl jsem, že přijdeš;

a čekal jsem s touhou, lačen tvé hrůzy.

Přilétla náhle. – V rámy oken vetkla své dlouhé ruce

a zalomcovala jimi

a zaštěkla, zavyla, zalkala v současném výkřiku

do ospalého klidu mé samoty.

Buď pozdravena! hlasatelko velkého žití.

...A vichřice prosila, bych nebyl tak tvrdý a vpustil ji dál.

...Nuž’, pojď!

Okna pěstí jsem vyrazil

a v práznou noc houkl nadšený pozdrav.

Vichřice v cellu mou vnikla rozbitým oknem

a na krbu, kde poslední jiskry shasnouti chtěly,

své dlouhé a studené ruce počala hřáti.

Hle! I jiskry, v kterých je rovněž zárodek životů velkých,

tušily u sebe milenku stát;

vesele tančily na krbu s ní...

– Jaká to rozkoš viděti radost v setkání dlouho čekajících!

O, chci tančiti s nimi!

Na krbu vyšlehl vysoko plamen,

vyšlehl do těžkých pavučin,

do krajek vzedmutých gobelinů,

vyšlehl veliký, nádherný a žhavý až v studené lože...

Plameny kolem,

plameny dole i nade mnou!

A vichřice u prostřed a já tančím s ní...