VICHŘICE.

Vichřice! Sílo neohraničená,

pro niž můj jazyk jména dost silného nemá –

ty nespoutané řetězy,

do našich trudných dnů, do naší bědné tmy

duj nejsilnějším dechem a zabouři a hřmi

a ve své bezmezí

nás uveď! –

Ze země Petrů, Tomášů já k tobě volám:

Buď ještě silnější a vzdorné duby polam’

a vše, co není osením, jež tobě poddává se –

tisíckrát hrůznější buď ještě ve své kráse,

co v odpor postaví se, rozmetej do všech stran,

a třeba bude-li, proměň se v huragan!

Vichřice! Mohutný plameni,

ryjící do mraků své vlády znamení,

šíleně bouřící nad lány, nad lesy,

hlubokým pluhem orající vody –

uveď nás do svobody!

Matko vzpoury! Ó, jak svůdně láká

mou duši – ptáka bouřliváka

hluboký tvůj hlas...

Má duše, Bože, rostla uboze a naze,

tužil ji drsný mráz –

tu nediv se, že je jí v náruči tvé blaze,

jak mělo by být každičkému z nás...

Ó, jací jsme! Z nás nikdo nemiloval

a nemohl – byl ve hře cizí míčem...

A osud-li nás někdy poceloval –

dík Bohu – poceloval bičem...

Byli jsme podlí, ponížení, bědní,

skřípali jsme zuby pod násilnou pěstí,

tuhli jsme, tvrdli jsme ode dne ke dni –

snad k vlastnímu štěstí...

Tvé děti žili jsme jen věrou, nadějemi,

tvé děti, násilí jsme nestavěli hráz,

a tisíckráte přitisknutí k zemi,

vždy hlavy zvedli zas.

Vichřice! Matko! – Proč tak svůdně láká,

proč zní v mé duši – ptáka bouřliváka

ozvěnou tvůj hlas?

Je široširý svět a plný sladších krás

ve tvého obzoru kole,

však nedej se svést, nezapomeň nás

a přeleť naše pole!

Na našich planinách, až pluh tvůj zaoře

do chudé metlice, do nízké trávy,

před tebou naposled v hluboké pokoře

skloníme hlavy...

A nikdy již! Snad dá nám osud přec

dožít se chvíle volnosti a slávy:

Buď rozbijeme tvrdou hlavou klec,

anebo o klec hlavy!

Vichřice! Lásko! Hřímej ve vysoku!

S neklidem v prsou, s žhavou jiskrou v oku

se ti oddávám!

Vlas čechrej, líbej čelo, bičuj líce,

všecko jen pro tebe mám...

A nepovol, buď silna víc a více

v náporu proti tmám...

Vzdor lesů tuhý proměň v bědný polom,

v údolí vrhni prašný stín,

hráz každou silným dechem prolom’

a obrať do ssutin.

Neumdli chvíli v rozkaceném hřmění,

vždy prudší, divočejší buď tvůj let –

a neustaň, až v skvělém rozednění

ovládneš celý svět –

A pilíř poslední až zahřmí v prudkém pádu,

a prach se mrakem vzhůru vzdme,

k nám schyl se též, nás zajmi ve svou vládu,

ať cíle dojdeme!

Vichřice! Lásko! Hřímej ve vysoku!

S nadšením v prsou, s jasnou slzou v oku

my první se ti poddáme...

Ze země Petrů, Tomášů a Janů

v úzkosti svaté k tobě zvedám hlas

a ve svých prosbách dříve neustanu,

dokavad nevytrhneš nás

z poroby nejhorší, z dědictví prapradědů,

dokavad neodměníš všecku naši bědu

v končinách království svého milců leskem,

nebo nás nezbiješ bleskem.

Vichřice! Sílo neohraničená,

pro niž řeč naše ani jména nemá,

jen v cizí vysloví,

do našich trudných dnů, do naší bědné tmy

duj nejsilnějším dechem a zabouři a hřmi –

zlom naše okovy!

Čas letí za tebou, obtěžkán nadějemi...

Ne, nedovol, by minul moji zemi,

v níž Tomášů a Petrů nejvíce! –

Ale já jsem Jan! –

Ó, moje lásko, matko, Vichřice –

budeš ty huragan?