VICHROVÉ. (I.)

Se čtverých světa konců dalekých

čtvero se synů sjelo matky země;

vládci to bouří, živlů vichorných,

titanské síly hrdobujné plémě.

Severu vladař, stařec ponurý,

ve plášti mračném, s tváří rytou z ledů,

lavinou tmy se valí na oři,

chrlícím jiskry ze chřípí a hledů. –

Vášnivý jinoch, žárný jihu pán,

sálaje žhoucím ohněm z úst i zraku,

okolo hlavy zlatých vlasů zář,

tažen jsa tigry hnal se na oblaku. –

Západu mocnář, zádumčivý muž,

přívalem vln, vod šumným kypem duje;

v pěnivém proudu nesen velrybou,

rozráží moře jek a klidně pluje. –

Východu pán, svých bratrů mocný král,

uprostřed bouře černou kšticí třese,

v rukou svých hrom a kolem hlavy blesk,

ze chmury trůn, jejž stádo orlů nese.

Vymknout chtí zemi z dráhy obvyklé,

rozpoltit ňadra staré matce svojí,

pustit své bratry v lůně spoutané,

spolčit se s nimi k titanskému boji,

roztříštit, rvát ji, v kusy rozedrat,

rozmetat jako plevy ve všemmíru,

a sami volni být a těkat v něm

bez pout a zákonův u věčném víru.

Nad proudem okeanu kypícím

v oblacích bouře, dunění a třesků

odbývá sněm se živlů odbojných,

uprostřed tmy a svitu hromných blesků.

„Rozervem vazbu malé hrudy té,

mrštíme v různé konce trosky její,

věčně ať bloudí věčným prostorem,

bez cíle v kolotavých zmatků reji.

Zničíme zem, s ní kleté plémě to,

jež jako hnusný hmyz se plazí po ní,

přemýlá mozkem světů ústrojí,

a prázným srdcem po štěstí se honí...

Smeteme srdce s mozkem do haldy,

sškvaříme v dým jich myšlenky a city,

rozdupem červy ty a díla jich,

jež jako hračky do země jsou vryty.“

„Synové obři,“ – stená máti zem, –

„zbouření vaše slyším želem jatá;

na smlouvu dávnou zapomněli jste,

že dokud mezi lidmi láska svatá

všemocně vládne, stíní vášní žár,

lahodně útrapy a bole kojí:

nezboří svět se, z dráhy nevyjde,

bouří se svazy jeho nerozpojí.“

„Však není lásky více na světě,

bída a chtíč hmyz drží pohromadě,“ –

zahřímal mocně od východu král;

duníce druzi přisvědčili v radě.

„Smlouvou jste vešli v pouta železná,

v okovech zákonů vás třímá osud;

důkazem dám vám příklad tuto noc,

láska že mezi lidmi trvá posud.

Tam, kde své sídlo statný Tarlín má,

uprostřed černých, dlouhopustých borů,

nad jeho zámkem dejte ruce si,

ždajíce ve vichoru ranní zoru.

Uzříte lásku ovšem žárlivou,

zvíte, že nepřišla vám doba dosud,

a pak se v dělohách svých ukryjte,

jak velí zákon vám a smlouvy osud.“

Hrochají hromy s divým ohlasem,

v zuřivém hněvu kypem vichry dují,

zákonův ale musí poslouchat,

úprkem chvatným skrze vzduchy plují.

Nad hradem Tarlinovým stanuli,

v jediný chumáč skupiti se běsí,

titánská těla kryjí ve chmurách,

černá jen ramena svá k zemi věsí.

Jícny své rozdírají do kořan,

otřásá noční prostor jich se hukem,

z očí jim srší divé plameny,

dunivým jsouce sprovázeny zvukem.

Obloha černou ze chmur sopkou jest,

chrlící vody, ohně, hromů valy,

pod nebem blesků meče srazí se,

jak by se vzduchem proudy bitvy hnaly.

Chvějí se lidé strachem na zemi,

blízkého kdo kde milého má sobě,

něžně se k němu láskou přitulí

v hrozné a peklu podobné té době.

Utichly vlny vášní, citů bouř,

bázeň jen v moře duše mocně duje,

ba i sám bol, ten lidských ňader král,

před strachem skryl se pod hladinou v sluje.

Choulí se hněv, svou ztratil zuřivost,

ctižádost berlu zahodivši svoji,

chvějíc se spadla s trůnu, sláva s ní,

naproti bázni nic nezmohše v boji.

Vševládně králuje ten citů vrah –

láska jen mocnější jest nežli strach.