VICHROVÉ. (II.)

Měsíce čtyry Tarlín ženat již,

ženu má jako zorní hvězdy krásu;

očím jest tím, čím jižních krajin květ,

hrající třpytným leskem v bujném jasu.

Slunko ji světlem lásky líbalo,

sypalo život barev žhoucím jarem,

luna ji snivou něhou prodechla,

země jí dala lepou postať darem.

Uším jest bájí hudby čarovné,

bohové jakou slyší ve hvězd kruzích;

vůní jest dechem květů živoucích,

které si bují v orientu luzích.

Pažím a rtům – to nebes luzný ráj,

náruč jejž mocně třímá v blahém vznětu –

a tak jest Tarlín pánem v nebesích,

kamo se povznes’ na perutích v letu. –

Na cesty jednou vyjel daleké

modrého kvítka hledat bájnou krásu;

Elviru našel, čárný kvítek ten,

hrající třpytným leskem v bujném jasu.

Elvira dnes však stená bolestí,

v útrobách děsivá ji nemoc svírá;

svíjí se, křičí, lká a naříká,

Tarlín jí darmo poty s čela stírá.

Na lůžku leží, vnady odkryté,

chvěje se bolně půvab její vděků;

o pomoc prosí, lomíc rukama –

není však v domě žádných pro ni léků.

„Ďavo můj, rychle koně osedlej,

do města pro léky spěš známé tobě.“

„Dejte mně, pane, třeba celý svět,

nehnu se z místa v také hrůzy době.“

„Starý ty ďáble, tedy pro mne kůň,

pomoc bych přines’ ubohé své choti.“

Odchází sluha mruče do vousů,

na všechny ženské při tom zticha rotí.

„Starý ty ďáble, k čemu koňů dvé?

Rychle jen, rychle, nutno tryskem spěchat!“

„Nemohu, pane, samotného vás

v takové strašné noční bouři nechat.“

Společně z hradu tryskem vyjeli,

hrůzou se děsí, plaší bujní koni;

vichrové zlostní nad tou zpupností

litěji řádí, ve vzduchu se honí.

Hrochají hromy, letí bleskové,

ze chmur se černých řinou vody v proudech;

při každém udeření hromovém

třese se sirá země na všech oudech.

Přijeli v temný bor, kde každý huk

rozmetán v sterých ozvěn hřmotné davy

lesinu hustou plnil šelmami,

v děsném jež jeku zdvihaly své hlavy.

„V takové hrůze, pane, nejlépe,

kůň když se vlastní vůlí v dráze řídí,

neboť si najde cestu němá tvář,

člověk kde slepě tapá, tmu jen vidí.

Němá ta tvář jest, věřte, věrnější,

mnohý než člověk aneb mnohá žena,“ –

při tom se škubnuv za svůj pravý knír,

chvilečku mlčel, ztichl jako pěna.

„Hm, pane, já řku, je to hustá tma,

moh’ by ji člověk lžicí brát jak kaši....

blesk.... jen se neplaš, vraný.... u kříže...

ve jménu otce... pane, tady straší.

Před lety Janek se tu oběsil,

co míval starší Holánovic Doru;

sám byl tak malý jako paleček,

ženu měl ale obra jako horu.

Byla to pravda... ženám nevěřím...

na ženu nejvíc pozor, když si vzdychá...“

po tmě si pravý knír svůj zakroutil,

odkašlal zhurta, na chvíli byl zticha.

„V takové noci, pane, Edgar jel,

statečný rytíř na svém bujném broni.“

„Co to tu pleteš? jaký Edgar to?“

„Víte, ten, co měl tolik krásných koní.

Tisíc měl koní, ženu jedinou,

ta jej však stokrát více práce stála

než celé stádo ořův ohnivých,

již byli jeho chlouba, jeho chvála.

Kunhutu, ženu, dobyl na cestách,

od saní litých osvobodil zbrojí –

co pak jste, pane, na to zapomněl?

v kronice naší to tam psáno stojí.“

„O ničem nevím, co tu povídáš.“

„V světě kdo mnoho čte a mnoho vidí,

mnoho též z toho musí pozabýt,

zvláště ten, koho žena...“ – chtěl říct „šidí“,

odkašlav ale, knír si zakroutil,

a mluví dále, koni hladě hřívu:

„Já řku, já nikdy nezapomínám,

co jsem kdy čet’ – a není také divu.

Kroniku jedinou jen v žití znám,

a tu si stále přeříkávám znova;

mnoho v ní o lsti ženské napsáno,

o ženách mnoho poučného chová.

Mnoho číst, věřte, za nic nestojí,

to si to člověk darmo splete brzy;

kněh mnoho, to tak dobré pro ženské,

co je hned jako děti všechno zmrzí.“

Vyprávět dále chtěl, však nový třesk,

hrom nový před jezdce se řítí,

oři se bujně vzhůru vzpínají,

na cestu hrůzy rudý blesk jim svítí.

„Ve jménu... pán bůh s námi a zlý pryč...

tohle to ženská lest jen všechno dělá...“

zabručel Ďáva zlostně pod kníry,

myšlenka mozkem projela mu smělá.

„Co si tam kleješ, starý bručale?“

„Eh, pane, života je pro ni škoda.“

„Co že to pravíš, starý ďáble ty?“

Mlčí však Ďáva, jenom koně bodá.

Přec ale cítí v nitřku jakous tíž,

svalit ji chce, a semo tamo tape;

počíná proto dále hovořit,

při čemž mu crkem voda s vousů kape:

„Když jste byl, pane, ještě malý hoch,

cestu si v bitvách otec k smrti klestil,

máti pak byla stále nemocna,

jediný já jsem cvičil vás a pěstil.

Vládnouti zbraní, jezdit na koni,

číst jsem vás učil na modlitbách svatých,

a pak zas přeříkávat v kronice

plničké pravidel a zrnek zlatých.

Pod dubem jednou v naší zahradě,

kroniku když jsme přeříkali spolu,

vytáh’ jste meč, jím mával v povětří,

a křiče sekal nahoru a dolů:

Takhle bych zabil ženu nevěrnou,

svému jež muži nemocnou se staví,

pro léky šle jej v noci bouřlivé,

a zatím doma s milcem svým se baví,

v šatech jenž ženských jako služebná

v rytíře Edgara hrad vešel zradou,

a v tom, co pánu hrozí bouří smrt,

kochá se Kunhutinou luznou vnadou.

Pane, tak tenkrát ve zlosti jste děl...

zdali pak prohled’ jste si dobře Koru,

paní ji vzala ondy do služby,

struhadlem drsnou, velikou jak horu?“...

Odkašlal, stanul, kníry zakroutil,

v tmě se mu velká slza z oka vine,

po tváři teče s deštěm smísená,

společně s ním pak od vousů se řine.

Stanul i Tarlín – hrochal nový hrom,

před jezdce v dráhu oheň v koulích pršel,

ze sebe prýskal kusů tisíce,

z nichž každý deštěm nových jisker sršel.

Dlouhým se zvukem táhne ozvěna,

něco se jako ďábel chechtá v boru;

mračí se chmurou pán a sluha klne:

„Čert aby – pán bůh odpusť – vzal tu Koru!“

Zachvěl se Tarlín, srdce zahřmělo,

blesk projel mozkem, vstaly rojem city,

ve všech jej oudech pálí pekla žár,

bolí bol z ran, jež ohněm byly vryty.

Neslyší bouři, blesky nevidí,

obličej sestár’ v jednom okamžiku,

tisíců let jak kdyby břímě nes’,

a satan pohroužil v něm vrásek dýku.

Komoně rychle nazpět obrátil,

úprkem hnal se skrze bouře vřavu;

předhonit cválá kruté myšlenky,

nedbaje nic, zda tryskem srazí hlavu.

Zdá se mu, jak by slyšel hučný smích,

stenání šelem, sykot obra zmije:

všechněch těch zvuků z černých borů směs

hlodavým rykem v duši se mu ryje.

Nahoře blesky, v nitru žáru val,

od kopyt jiskry, plamen v něm i kolem,

na nebi hrom a v boru smích a žal,

vichřice uvnitř, stenající bolem.

„Pane, mně byla podezřelá hned,

jak mile do zámku nám přišla k paní;

to bylo nějakého šepotu,

z jihu prý dalekého přišla za ní.

Radostí obě byly bez sebe;

v pokojích tajně hovořejí spolně;

vždycky to trvá víc než hodinu,

sám když se z rána procházíte volně.

Já jsem se díval dírkou klíčkovou,

nu a tu člověk ovšem mnoho vidí –

věřte, že divně slouží Kora ta,

až se to člověk vypovědět stydí.

Vlasy má skryty jako jeptiška

prokletá, v služku přestrojená Kora;

je jako prkno suchá vpřed i vzad,

při tom přec velká, hřmotná jako hora.

Pod nosem vyráží jí černý vous,

veliký nos, a jako tesák zuby,

kostnaté hnáty, chůzi vojanskou,

dolíčků plnou tvář, hlas drsný, hrubý.

Tohle přec nemůž’ žádná ženská být!

Já myslím, že to ňáký voják bude,

co utek za Elvirou od vojska,

milenku svoji dávnou hledal všude.

Druhý hned den, jak přišel kolohnát,

v mysl mně přišla Edgarova žena;

přeříkal jsem si opět kroniku,

bál jsem se však a zticha byl jak pěna.

Hm, já řku, pane, jak to bude přec?

oba-li jako Edgar zabijete,

nebo-li dáte pardon paní své?

Já myslím smrt dát jenom Koře kleté.

Elviry, věřte, škoda bylo by,

milá a dobrá jest jak dítě malé,

krásná tak, jak to vonné jablíčko,

se stromu na podzim co visí zralé.

Vždyť ani neublíží zvířátkům,

beránka toho bílého má ráda,

co maje pásku pěkně červenou,

se zvonkem chodí volně beze stáda.“

Neslyší pán nic, nic též nevidí,

předstihnout myšlenek svých dav jen pádí;

divoká kolem něho vichřice,

divoká bouř i v jeho ňadrech řádí.