VICHROVÉ. (III.)

Paní leží před slunkem své krásy

pološerou lampou v něhy stínu;

při ní vděky poletují sladce,

kolébajíc v svém ji čárném klínu.

Kolem ní cos lahodného šepce,

chvějí dechové se vůně plní,

guirlandami nad ní prostřen půvab,

jenž se dolů ladnou vlnou vlní.

Tichá jest a odpočívá klidně,

hlavu sklání na poduškách jemných,

černé vlasy volně rozpuštěné

bujně proudí v prsténcích se temných.

Jsou jak chmury na půlnoční straně,

ana obloha se v jihu směje,

a když pohne liliovým čelem,

zdá se, že se nebe s mraky chvěje.

Horko paní – leží odhalena;

ňadra lesknou v růžích se a sněhu,

jak by jabloňové z jara květy

vysypaly na ně svoji něhu.

Dole nožky vedle sebe plynou,

vynořují běloskvoucí třpyty

jak dvé bujných stříbropěných proudů,

jejichž zdroj jest tajuplně skrytý.

Postať velká v šero zahalená

v polosvitu k ní se kloní tiše –

an tu Tarlín vzkřikne litým hněvem,

skokem tigra skočí, plamen dýše.

Ruka napřahá se mihem vzhůru,

zraku lesklý třpyt se kmitne dýky –

v tom se zámek otřás’ v podvalinách,

zaduněly bouře, vichru ryky.

Blesku svit a hrochot hromu padá,

Tarlínovu ruku hrůzou raní –

v oudech všech se věrná Kora chvěje,

ze spánku se probudila paní.

Tarlín omráčený skálou stojí,

vypadla mu dýka, ruka klesá –

vidí Koru, ana paní slouží,

klne Ďávu, ale v srdci plesá.

„Pro bůh, muži, jaká tě to hrůza?

pověz, pověz, co se stalo tobě?“

„Netaž se teď, konvalinko vonná,

vypovím ti všechno v jiné době.

Raděj sděl mi, zdali nemoc přešla,

zdali zlahodněly bolů roje.“

„Zdráva jsem již, holubčíku milý,

pomohla mně dobrá Kora moje.“

Pryč odešla Kora – Tarlín statný

ruku béře paní, k ní se vine,

celuje a líbá, k ňadrům tiskne,

a proud sladkých slov mu z úst se line.

Dech se s dechem pojí v ladné shodě,

duch se k duchu v mocném vznětu sklání,

až jich lásky velkolepá hudba

ozvěnou zní na nebeské báni.

Starý Ďáva dole chmurně čeká,

jak to s kletou Korou bude přece;

ale při tom strach má o Elviru,

a tak do vousů si šeptem vece:

„Bylo by jí na stokráte škoda,

milá, dobrá jest jak dítě malé,

krásná tak, jak jabličko to vonné,

se stromů co visí v podzim zralé;

zvířátkům vždyť ani neublíží,

a bílého beránka má ráda,

červenou co na krku má pásku,

se zvonečkem chodě beze stáda.“