VICHROVÉ. (IV.)

V chechot se dali spurní živlové,

třesou se mimovolně rykem smavým,

ba i sám sever pohnul tváří svou,

v ledech se hyzle zvukem kolotavým.

„Malí ti červi kletí přece jsou

k něčemu dobří v životě svém krátkém:

divný ten hmyz má divný v sobě stroj,

pod kůží jenž mu hraje kolovrátkem.

Každý ten stroj jest jinak naladěn,

a když se dají do hraní jen čtyři,

již tu je komedie hotová,

která můj mírní hněv, jenž ve mně víří.“

Se smíchem jihu zářný pán tak děl,

západ však odpovídá v divém řevu:

„Smutný to smích, jenž opět nutí nás

zlámati ostré hroty svého hněvu.“

Utichla bouř a stáli vichrové

nad zámkem Tarlínovým prostřed mraků;

krutým svým vášním uzdu připjali,

ohně a blesky skryvše do svých zraků.

„Musíme ždát, až přijde onen čas,

lidské že city shasnou zimným ledem,

i zčerná oheň, jenž jim v nitru plá,

spráchniví srdce jako v trupu bledém.

Bude pak v červu mráz a tma a led,

tak jako hrozno bude ve prostoru,

slunko až zmrzne zimou třeskutou,

a život rozpadne se v černém moru.“

Ponurý děl tak vladař severu,

zatřásl lednou, bleskavou svou tváří;

posupný unášel jej do tmy oř,

znikl již, zanechav jen rudou záři.

Zakypěl západ, zachmuřil se jih,

rozděvem otvírali hrdla svoje:

„Ošklivý hmyz ten jest nám překážkou,

vyřítit že nám nelze teď se v boje.“

Zavála obrů křídla mohutná,

prostory zahučely naposledy,

ztrácely v dálce huk se s duněním,

jako když v mořích točen trou se ledy. –

Zahalen v chmurách mlčel východ jen,

poslední obrátil se ke své straně,

hněvivě mrštil bleskem ostatním,

klikatě jenž se kácel s nebes báně.

V strmité stráni mířil do skály,

s třeskem jež sřítila se v propast bezdnou,

s ní na ní černá jedle, jež sta let

sahala spurně na oblohu hvězdnou. –

Nerad se vrací, jako silný rek,

útěkem jenž byl stržen v lité válce;

na proudech huku nazpět valí se,

hrochá a hřímá odletuje v dálce.

Obloha opět plna pohody,

zlíbala zora nebes čelo jasné,

k objetí náruč v dálku rozpjala,

vlní se v růžích roucho její řásné.

Okřála zem a skřivan probuzen

cvrliká v hnízdě, pak se vznáší vzhůru,

vše jest zas světlé, plno pohody,

setřela země se tváře své chmuru.