VICHRU A DEŠTI VSTŘÍC.

Zřím v park... tam stromoví se větrem kývá,

a z mračen rozštvaných déšť proudy splývá

i výsměšně mi klepá do oken...

Dnes Nuda udáví mi každý sen,

svou hlavou nemocnou se na mne dívá...

dnes psáti nemožno... mne vraždí den...

A přec i dnes, v té rvavé bezútěše,

kos usedl si na své staré střeše

mým oknům naproti a tam – si zpívá.