Ó, VIĎ, TY DUŠI MOU MÁŠ RÁDA...

Ó, viď, ne podobu, Ty duši mou máš ráda

a jejích ze vláken Tvé srdce sny si spřádá.

Co v chvílích nejčistších z mé duše hlubin zkvete,

to útlá ruka Tvá v Tvých vlasů proudy vplete.

A když ty květy mé přec potřísní prach země,

Ty dechem duše Své jej odechvěješ jemně.

Ó, pod Tvým paprskem má pouta padat budou,

míň budu člověkem a méně sloučen s hrudou.

A smrt když tělo mé a kosti v popel zruší,

ó, mléčnou drahou, viď, Ty půjdeš za mou duší.

Ty ujmeš za ruku tu poustevnici chudou,

Tvé oči hvězdami jí za hrob svítit budou...