Viděl jsem, duše, Tvou sílu...

Viděl jsem, duše, Tvou sílu, duhové peruti Tvoje

(kdysi jen motýlí křídla) volně se rozpínat v šíři,

nad malé vznášet se strasti, nad malé vznášet se boje,

nad prach, jenž v mravenčím žití lidském se vznáší a víří.

Nad bolest, která Tě rvala, schvátila bílé Tvé tělo,

nad osud, který v své zlobě hořké Ti podával věno...

Viděl jsem tichý Tvůj úsměv, důstojně poklidné čelo –

setřel jsem slzu a v žasn zvolal jsem: Ženo! ó, ženo!

Co jsem já se vší svou snahou ve stínu křídel Tvé Psychy,

co jsem já s pochodní muže před měkkým svitem Tvých očí?

Červ, který nemoha vzlétnout v zemské se zarývá líchy,

kovkop, jenž v podzemním temnu kahancem pátrá, kam kročí.

Oči Tvé pod bílým čelem v duši se dívaly moji

tiše, jak z prostoru dálek souhvězdí září nám bílá:

člověk se ztajeným dechem pod nimi na zemi stojí,

cítě, jak v jiskrách těch hoří tajemství hloubka a síla...

Na bílé podušce líc Tvá v černavém rámci Tvých vlasů,

v ruce mé ruka Tvá – ptáče, jež spadlo únavou k líše:

ale Tvá duše se vznáší nad prostor dálky i času,

rostou jí duhová křídla, čím nad zem povzlétá výše.

A já, jak v pohádce známé, pouta své zemskosti cítě,

ovinu labutí šij Tvou, ke Tvojim přimknu se křídlům,

cítě svou slabost, já muž se ruky Tvé chopím, ó, dítě:

buď mojí perutí silnou, povznes mne ke Svojim zřídlům!