Viděl jsi, dobrý dědoušku

Viděl jsi, dobrý dědoušku

na skále starý strom,

větve má k nebi zdviženy

a pod ním temný lom.

Kol něho mlází vyráží

životem bujarým

a strom mu kývá přátelsky

vrcholem přestarým.

A těší se teď ke stáru

z bujarých odnoží,

které tu skálu ozdobí,

až on se uloží.

Tys, dědoušku, ten starý strom

a skála – naše zem

a my jsme mlází bujaré,

co Tě obklopujem.

Kolikrát se už nový rok

kolem Tvé hlavy bral,

než čas Tvé témě šedivé

tím sněhem posypal.

Kolik se bouří zmítalo

kol Tvého čela již,

než vráskami je zoralo

a s beder sňalo tíž.

Nuž stůj tak, milý, nad námi

mnohonáct ještě let,

bys dožil se též ovoce,

když pěstoval jsi květ.

Nuž stůj tak, blažen dál a dál

na tichém výsluní,

Tobě již Bůh i poslední

naděje vyplní.

A šťasten bude každý z nás

a blažen Ty a ctěn

a tak uvítáš v kruhu svém

zas novoroční den.