VÍDEŇ.

Chlad sněhů včerejších dnes Vídní vanul,

po třídách pompésních Alp dech vál svobodně –

na rampě Parlamentu mžik jsem stanul,

kde slunce dubnové tak hřálo lahodně.

Athéna z mramoru, ten symbol Vídně,

ční bílá přede mnou jak triumf zjevení,

skok ořů vzepjatých muž krotí klidně

a nad tím praporů vlá říšských šumění.

Co vzdoru, bolesti v mém spjato vzdechu,

když zřím tu vítěznou, jež v zbroji veliká,

jež mírem porobí a beze spěchu

a jejíž sláva dnes až hvězd se dotýká!

Kdo z mužů Čechie již tudy kráčel!

V ten Vídně Parthenon co jsme jich vyslali!...

a každý u nohou tvých pak se vláčel,

a všichni sklamali a všichni selhali!

Řeč s lehkým přívalem v stěn mramor bije,

to bohoslužba tvá a ty ji necháš znít!

hold provincií všech, tvá poesie,

a všem tu králuje tvá přilba, kopí, štít...

A slunce na rampě tak sladce hřálo,

na žerdích prapory šuměly zvlněné –

výš Athéna že stoupá, mně se zdálo,

na podstavci, jejž nesou hřbety shrbené.