VÍDEŇ. (I.)

Jdem po Ringstrasse. Moje společnice,

žulový člověk český, notuje si:

Du brauchst mich nicht grüssen – efemerku,

jež sladkým smutkem dýchá, vlní duše

pod měkkým nebem, v bezstarostném vzduchu

a líné nečinnosti. Neodoláš

i vzdáváš se jí. Zítra sesazena

i zatlačena bude novou písní –

a to jsou vlády jediné, jimž Vídeň

se svorně podá, bez reptu je uzná

a nezatruchlí, když je zase ztrácí,

jak všechny jiné, které v jiných formách

tím městem šly. Du brauchst mich nicht zu grüssen

– má společnice pěje. Chápu, že pět musí.