VÍDEŇ. (III.)

A jak je dlouho tomu? Byla válka,

já viděl denně táhnout zpité davy

s prapory, řevem vlasteneckých písní

po této třídě. Nahodilý řečník

zde onde vystoup, chrlil svatý zápal

do žhavých duší, sliboval jich jmenem

dát za císaře statky své i život –

a množství řvalo. – Jak tu nyní klidno,

pryč císař je i zápal, pryč je řečník,

pryč vše, co bylo tenkrát. Drobné kapky

do listí stromů nad hlavou nám bijí

a společnice moje notuje si:

Du brauchst mich nicht zu grüssen...