VÍDEŇ. (V.)

Jdeme, jdeme

a máme jeden dojem: na návštěvě

jsme u mondéní dámy. Její salon

už mluví jen o krásné minulosti,

plyš vyrudlý a záclony jsou sešlé,

skříň, kde se šperky skvěly, dnes je prázdná,

koberec špinav, vyšlapán a sešlý

a paní domu, pověstná kdys krásou

a přístupností, hledí tupě na nás,

zrak nestydí se víc už za tu bídu,

líčidla není na odkvetlých lících,

šat teskně mluví o pěknějších časech

a všecko hlásá tupou resignaci

a beznaděj. – Du brauchst mich nicht zu grüssen

ševelí – zbytek pýchy – s retů svadlých,

jak echo písně mojí společnice.