VÍDEŇ. (VII.)

Dva dobrodušní čížci každým rokem

kukačku mladou měli ve svém hnízdě.

A živili ji, starali se o ní

od prvních svitů rána k pozdní noci,

neb její hlad byl bezměrný, křik valný.

A čížci sháněli a přinášeli,

a nenasyta polykal a křičel.

I drobné plémě vlastní zanedbali,

a němě dívali se, když ten hltoun

je tiskl, klofal, vyhazoval z hnízda.

Až přišla chvíle zmoudření, a čížci

se odebrali náhle v jiné kraje,

kde nové hnízdo sobě vystavěli

a po svém žíti začli. V starém hnízdě

kukačka opuštěná křičí dále

a zlobí se a otvírajíc zobák,

těm čížkům klne... Probíráme listy

a společnice moje tiše pěje:

Du brauchst mich nicht zu grüssen...