VIDĚNÍ.

Mně zdálo se, že nejsem nikomu víc drahým:

já stal se žebrákem a na břehu moře stál

před majestátem věčného království

schudlý a bídný dvakráte víc než jindy.

Své srdce vzal jsem v chvíli zoufalé

a vrh je do vln prudkým obloukem.

Jak střela letělo, spěl k nebi jeho let

a zvolna klesalo a chvělo, třáslo se:

to byly červánky, jak rudá jeho krev

se vzduchem rozstříkla a do vln kapala,

jak v slunce západu když žhavá hvězda dne

se tratí v hlubinách.

Ba zasyčel ten proud,

když horké srdce mé

tam kleslo náhle v konci oblouku

a vlna zčeřila se jako parami...

A ticho bylo. Sám jsem mrtvě stál.

Jen vítr vál, šel z dáli, táhl v dál.

A moře hučelo, to pláč byl vlídných vln.

Co to? ó změno nových chvil!

můj zrak je náhle slzí pln,

mně hořko, líto jest... proč jsem to učinil?

A projel mě blesk a mráz,

svět zmizel v ráz,

kdos stojí vedle... Kdo to as?

Zjev bílý, duše skvělá...

Ó jak se třásla, jak se chvěla!

a šeptala mi mrtvě ubledlá:

– Cos učinil? já všecko zahledla,

vždyť já je tolik chtěla! –