Vidění básníka.

Svět v skalní strž se střemhlav řítí dolů,

své staré bohy rozbil v divé pýše

dav nízkým chtíčům jejich aureolu.

A mhouře oči na svém leží břiše,

jen měšce zlata do únavy sbírá,

jak močál mlčí strnule a tiše. –

Noc krajem spěla zamyšlená, sirá,

když vztýčil jsem se mučen na svém loži

a zahleděl se v dálku všehomíra.

Hvězd zlaté pršky jako slzy boží

šly po nebi a měsíc svítil bílý,

ta koule jasná boží na podnoži.

A jeho svit se k loži mému chýlí;

mne děs a bázeň uchvátily v spáry

a ve vidin taj duch můj ponořily.

Tu z letní noci mlhovin a páry

věk za věkem se v nekonečno táhly

a byl to vír, jak Dante zřel jej starý.

A byl to zjev tak obrovský a náhlý.

že vidění to z duše nevymizí,

jak jeho spáry v její hloubku sáhly.

Já viděl svět jsem krásný, mladý, cizí

a tomu slepec, velký Homer, zpíval,

bůh halil lid ten v lemy svojí řízy.

A nadšení a velké touhy příval

ten národ nesl k bohům na nebesa,

sám Osud trna v děje ty se díval.

Vše, co snil lid ten, čím lká i čím plesá.

to všechno bylo mocné giganticky

a velebné jak věčná hymna lesa.

I valil dál se ve svých snách duch lidský,

on z Golgathy kříž vytrh skrvácený,

kde umřel heros zneuznán jak vždycky;

šel jako k tanci ke lvům do areny

a velký láskou k tomu, na kříž vbitý

jenž v sny mu plál, nes poslední své steny.

A askety měl věk ten, eremity,

všech bolů bouř mu příliš malou byla,

vzlet mystický měl, věčné víry svity.

On v chrámy ukryl snivých dum svých díla,

on božskou sílu poznal ve člověku

a k nebi spěl jak holubice bílá.

Ten vztýčil boha na rozhraní věků.

on nadšený byl, měl své mučedníky,

mřel velký, klidný ve plamenů vzteku.

Ó věku chmurný, silný, převeliký,

kam poděl jsi se v boji svém i muce,

kde zanikly tvých písní zbožné vzlyky?

Tvých na troskách jen ještě revoluce

jak poslední zář šlehla vzhůru k nebi,

vzdor zaplanul v ní naposledy prudce; –

a blbý svět se mlčky nyní šklebí,

co jemu krása, božství, poesie,

čím Olymp je mu a čím Krista hřeby;

čím příroda, v níž pravý bůh jen žije,

čím Madonna, čím je mu Afrodita

v těch jeho hodech, při nichž líně tyje?!

Jej neschvátí víc vášní bouře lítá,

on opilý tu leží bez paměti,

svit svobody on nikdy neuvítá.

Ó velký plamen celým světem letí,

ten rudý zážeh všecko ničí, pálí,

rve stromům květy a rve matkám děti,

sám bůh je v nebi proti němu malý

a v jeho žáru hyne se všemírem,

v proud věčné smrti klesá neskonalý.

Ó není spásy na tom světě širém,

já jeho zhoubu viděl v pusté noci,

a v duši tknut jsem věčné zkázy štírem.

Sny hrozily mne schvátiti a zmoci,

mé tělo tuhlo v led a chladný kámen,

má hruď se hrůzou chvěla bez pomoci –

a k zemi kles jsem visiony zmámen.