VIDĚNÍ IZAIÁŠE PROROKA

Jak v poušti lev, tak v skalách černá zmije

a v moři červ má právo žít a růst –

ó Izraelští, kdy váš nářek zmizí

a tupá stížnost vašich zprahlých úst?

Noc bezedná, jež na kraj celý padla,

mne vedla k srázům, kam jen slepý smíš,

a co jsem zřel, to vyprávím vám dneska,

že nevydržím, nevydržím již:

Tři ďábly zřel jsem, na žernovu strašném

konali práci – svět byl hrůzou tich –

jež otřást měla sloupy země kolem

i stolcem toho, jenž bdí v nebesích –

jediné zrno ti tři ďasi mleli,

jediné zrnko menší nežli prach,

jež moudrost věčná vybrala si kdysi

a pro vzrůst už, když svět byl v temnotách.

Ó Izraeli, znáš těch ďasů jména?

Vrch každý mohou semlít na padrť,

já v žilách led už místo krve cítil

a do mých tváří dýchala už smrt,

leč se skal těch mne přece nesrazila

ta práce obrů, peklem najatých –

svět zašuměl a náhle zajásal si

a jak by anděl sám byl na mne dých –

nadarmo kámen jako hora sténá,

nadarmo ďábli ježí obočí,

než nadějí se a teď zas! a zase!

z pod žernovu zas! zrnko vyskočí...

Nadarmo všechno! Zase vyskočilo

a marně zas je chtějí rozdrtit,

kol jak by celé burácelo moře

a temnem meč se archanděla kmit’ –

teď zapadlo jim, hledají je, marně –!

Nadarmo dupou vztekem zuřiví,

nahoře orel pod oblaky pluje

a slunce nese úsměv zářivý:

Nač věšet hlavu? Jedno jen chce osud,

když nechal žít už vaše praotce –

máš kořeny, nuž rozkveteš a vzrosteš

a celý národ vydá ovoce –!