Vidění Nostradamovo.
Já, Nostradamus, který ke dnu taje
jsem bledé ucho sklonil naslouchaje,
co tepnami vře světa, budoucnosti;
já, jemuž mrtvých oživují kosti,
kdys v noci hluché nad prostor a časy
se zadumav jsem tyto slyšel hlasy:
Jsme velcí světa, skoro polobozi.
Ty koule u noh, které v prachu vozí
tlum našich otroků, my máme v dlani,
leč s křížem na hoře. Jsme panování,
jsme pýcha, sláva! Hosanna i Ave
nám při pohárech zní i z hrobů tmavé
a děsné strže, z popravišť a chrámů.
My města pálíme, jak v chlívě slámu
zapálí sedlák, když chce vyhnat mouchy.
My zlatými se odíváme rouchy
a smějem se, jak můž’ být v bibli psáno,
že polní lilie v svém kmentu ráno
je krásnější, než my jsme na svém trůně.
Nám září světla a nám dýší vůně.
Jen jedno trudí nás, že konec bude
té nádheře. Smrt vládne vždy a všude
a stejně zvrátíme se v prach a hroudu,
a zbude krev jen po nás v dějin soudu.
Plá safir v mitře nám, v talarech perly.
Svět celý dřímá v stínu naší berly.
Jsme černí, bílí, rudí, fialoví
a vládnem někdy mečem, vždycky slovy.
Nám kropáč žezlem jest a bible desky
všech zákonů, zkad vytrhujem blesky,
tož encykliky, dogmata a bully,
v jichž jho kacíře odbojné jsme skuli.
Jsme velicí, neb velký bůh je s námi.
Nás hněte jen, že basiliky, chrámy
a kaple všecky dlážděny jsou hroby.
Smrt čeká na nás, její těžké mdloby
jsou mocnější než naše anathema.
A Smrt je hrozná, neúprosná, němá,
jí nevyhnem se, konec ten nás trápí.
Toť mnich, jenž v své kdys zadusí nás kápi.
My máme psovody a chrty máme.
Sedláky na rožeň si napícháme
dle rozmaru. My hrajem v kostky v noci
a pijem do rána. Jeť v naší moci
chám s pluhem svým a kupec se svou károu.
Jsme za dobře jen s opatstvím a farou
a s děvčaty, jež na hrad schytáme si.
Až k obzoru se táhnou naše lesy
a naše rohy zní na všecky strany.
My máme pážata a máme many,
jež ob čas ženy naše rády mají.
To nevadí nám, v hladomoren taji
dost místa je pro kupy shnilých kostí.
Jen jedno hněte nás, to budoucnosti
stín černý, Smrt, té v náruč stejně jdeme
jak polední chám – té se nevyhneme.
My projeli svět. Shon je naše žití.
Za jantarem, jenž jak med žlutý svítí,
za perlou, muškátem v kraj světa tíhnem.
Tu Samumu se s nouzí v poušti vyhnem,
tam sotva loď že dopravíme k břehu.
Dnes v ledu, sněhu, zítra v slunce žehu
za grošem nejistým se ženem rádi.
Však pohár vína v posled nás též zchladí
a pyšní jdeme v damašku a kmentu.
Jsouť plny děvčat trhy Orientu,
lze obchod vésti s mnohou karavanou
a pro sebe též dáti leccos stranou.
Na měšec tlučem jako Jidáš pěstí.
Jen jedno žlučí na dně číše jesti:
Smrt, stará ona obchodnice s hadry
a kostmi; našich skladišť mocné kvádry
zde nespomohou, vleze dírkou klíče.
Hu, slyšíme chřest motyky a rýče!
Na dlani tvrdý mozol, který tlačí,
na šíji žernov máme, nám však stačí,
když sprchne v čas a když se zjasní trochu.
Nás těší pokolení děvčat, hochů,
jenž stejným potem jak my hroudu dědů
zas budou vzdělávat, by ku posledu
jak my si lehli na hřbitůvek malý
dřív, než nám sýpky vojny zdrancovaly
a požár zhltil chalup došky šedé.
Když urodí se, nám se dobře vede.
Vše rádi spolknem, pánů pych i vádu,
ta zubatá jen kdyby v stínu vzadu
se nešklebila s kostrou, se sutkami.
Ta čistě vymlátí nás; Pán Bůh s námi!
Nám blaho kvete, pakli nad kvadranty
se kloníme neb v tlusté folianty,
nás těžký syllogismus nejvíc těší,
nechť blázna čapku na hlavu nám věší.
Svět stojí námi, měříme jej v kruhy
a kružidly na poledníků pruhy;
i hvězdy přátelsky nám kynou s výše.
Nám pravda píti dává z plné číše.
Ó jaká radost poraziti soka
při disputaci! Jaká, ódy sloka
když tančí před námi, a rhytmu řasy
jak roucho nazvedá! Ó jaké krásy
jsou v Platonovi, jaké v Ulpianu!
Nám plesem bdít je od večera k ránu
a uvažovat sporný případ těžký.
Nechť jiný lítá, my chodíme pěšky,
však bezpečně. Žal, na dně každé studny,
již věda otvírá nám v podvod bludný,
že číhá Smrt a ostré zuby cení.
Víť ona více než my přeučení.
My víme, že jsme našli cestu k nebi,
my žijem sny a máme zapotřebí
jen chleba polibku, jen smíchu rosu.
My rozumíme slavíku i kosu,
jdem samým kvítím, žijem v živé básni;
jsme skoro bohům rovni, neb jsme šťastni.
My usínáme spolu v ruce ruku.
Nám vše jest hudbou, ševel starých buků,
pastýře flétna, zaskřípnutí vrátek,
když skot jde domů. Ustavičný svátek
nám dnové jsou. Nám není příkrá hora,
má samé růže pro nás v klínu zora
a z keřů do snů zas nám voní růže,
když tisknem rety k retům blíž a úže.
My závidět nemůžem pranikomu.
Nás znají houště keřů, sněti stromů
a často, kde je stezka úzká, nutí
nás kořeny a větve k obejmutí.
Tak žijem stále v zimě jako v létě.
Jen s hrůzou ptáme se: Proč Smrt je v světě?
Má smyslu, když nás nechce vzíti spolu?
Smrt je nám okénkem v svět zla a bolů.
Smrt černý bod je v světla velkém moři,
bod roste v skálu, o kterou se boří
loď štěstí našeho. Když Smrt je v žití,
proč nesmíme ji druhu druh s rtů píti?
Neznámé cesty kol mlčících lesů
a tiché vísky v zvonu slavném plesu
a hlučná města s mudrci a blázny
a nekonečné pouště prostor prázný
my projdem klidně vírou opásáni,
u boku růženec, hůl s křížem v dlani.
Nám stačí doušek z chladné studny jeden,
drn měkký u lesa je pro nás eden
a v krčmě tvrdá lavice nám lože
je královské! Jen dovol, věčný bože,
dojíti šťastně k posvátnému městu,
a nedej, by nám zaskočila cestu
Smrt krčmářka, ta klíč má v ruce hbitý,
jímž otvírá dům z šesti prken sbitý,
své hosty sytíc červy v něm a hnisem.
Když máme víno být, buď ty nám lisem!
My krásné byly; strun a písní znění
nás vedlo žitím, sladké políbení
nám bylo cílem, zlata hrsť když za ním.
My smávaly se hlučně městským paním
a dívkám, které s cudnou tváří k chrámu
se ubíraly. U zlatnických krámů
jsme čekaly a napřed vybíraly
si šperky, jež nám milenci pak dali.
Ó noci divé vášně nezkrocené!
Na chrámu stupních v hanbě, v roztržené
a poházené popelem teď kytli
se třesem aneb všité v režném pytli
na oslu, ocas v ruce, městem jedem.
Smrt píše cos nám v obličeji bledém,
to poslední náš milenec, však věrný.
Jen třikrát škoda, že se v příkrov černý
jen halí a my purpur máme rádi.
Ó snové v rakvi! – Kde jste, snové mládí?
My polonazí, odění jen vředy,
na pouštích vedem život plný bědy,
jen s větry hovoříme, s ptactvem nebe,
nás vedro žhne i zima, nás hlad střebe.
Jsme vyvrhnuti z lidské společnosti
a napřed zvykáme si, naše kosti
jak budou chrastit u hřbitova za zdí.
Nás hlodá samota a stud ten brázdí
nám v líce děsné, bezdné smutku vrásky.
My známe povržení, jméno lásky
nám hádankou. Nás vykoupení čeká
jen v klínu Smrti, však i ta nás leká,
ji zmírajíce s žitím proklínáme.
Proč sami bídní před Smrtí strach máme?
My rozdělili vesmír mezi sebe.
Ty moře máš, ty zemi a ty nebe.
Na trůnech našich z lejna kdos nás škrtí,
my poznáváme tebe, děsná Smrti!
My pomoci však proti tobě víme,
my chytnem tě a uvaříme, sníme
a sami pak se v tebe proměníme.
Tak neuškodíš nám, my zvítězili.
Kdo nesmrtelným chce být, ten ať šílí,
neb Smrt když přijde k němu, do zrcadla
se svého podívá, zří, kterak svadla
juž ve tváři a jak je scvrklá, stará...
Jak voní fialky a růže z jara!
Ty z hlubin temna já jsem slyšel řeči,
a srdce mé se chvělo v divé křeči,
a na kolena pad’ jsem sepjav dlaně,
a volal v prázdno: Budiž svrchovaně
ty požehnána lidmi stokrát kletá,
ó Smrti, jež jsi spravedlnost světa!