VIDĚNÍ SEDLÁČKOVO.

Já ji viděl – duši biskupovu –

půlnoc byla – nemohl jsem spáti –

naduřelá vyšla asi z rovu –

já ji viděl k nebi putovati.

Berlu měla, tou se opírala

o hvězdy a černých mraků nával,

pomalu se kachní chůzí brala –

jak pan biskup zde už chodívával.

Šla a šla vám – tu ji dohnal letě

bílý anděl – snad se k nebes bráně

vracel z pochůzek svých na tom světě –

a let srovnal podle kroků páně.

Ale v tom nad šibeniční horou

čert se zjevil – roháč nevídaný –

porostlý byl kůží černou, sporou,

křídla měl jak netopýří blány.

A ten čert se k duši páně žene,

že je jeho a že musí dolů,

anděl prá však, že to biskup, že ne,

že má místo u božího stolu.

A čert vyčte všechny hříchy páně,

všecko do slovíčka bez okolků,

kterak chlastal, žral, a že jak káně

zkazil každou holubičku holku.

Anděl poslouchá to s nevrlostí,

křídla spustí dopáleně s ramen,

biskup že je biskup, a že dosti,

že má místo v nebi a že amen.

Čert však na svém: pán prý spásu zmrhal

a že vezme do plamenů pána –

sápal se a plášť mu s oudů trhal,

anděl dát ho nechce – podívaná!

A jak, lidičky, pan biskup chvěl se,

jak se krčil, jak byl hezky malý,

a jak od nich obou vzdálit chtěl se,

co se o něj hádali a prali!

Pořádně se do sebe tam dali,

křídly, rukama se o něj bili,

peří, chlupy vám z nich poletaly,

až ten chumel zakryl oblak bílý.

Jen jsem zaslech, jak pan biskup křičí

do té pračky úzkostlivá slova:

– Nechejte mě, nechci být já ničí,

na zem raděj chci se vrátit znova! –