Vidění svatého Kiéran-Killa.

K peklu je cesta široká,

v nebe jich dojde jen málo. –

Mnich Kiéran-Kill měl divný sen

a zde jest, co se mu zdálo:

Stál na vysokém předhoří

a hleděl přes moře v dáli,

v sluch zaléhal mu borů šum

a před ním vlny se válí.

Nad ním ve vzduchu orel plul,

pod ním velryby pluly,

v dáli jak modrou obrubou

ostrova břehy se pnuly.

A s ostrova se bělal chrám,

mnich rád by Bohu chtěl sloužit,

neb chtěje nechtěj po Bohu,

byl věčně odsouzen toužit.

A nikde ruky na pomoc;

jen země, nebe a vody –

a k ostrovu tam neměl loď

a k nebi nebyly schody.

I zvolal: „Bože na nebi,

andělské sešli mi duchy,

ať přenesou mne přes moře;“ –

však Bůh jak býval by hluchý.

Děl mnich: „Já vždy byl sluhou Tvým

i Tvého svatého kříže,

když nechceš poslat anděly,

veď k sobě jinak mne blíže!“

A nastal ruch a ryk a šum,

pol temno stalo se v záři,

a země, jak by rodila,

a moře, jak kdy se vaří.

A kam jen světec pohlednul,

ve vzduch, na pláň i horu,

vše hemžilo se životem

a plno němých je tvorů.

A ryba k rybě, k raku rak

černým staví se hřbetem,

a orel s orlem ve vzduchu

křídla si podává letem.

Vše lopotí se, co jen můž’

běhat a lítat a plouti,

ba i ten malý pavouk cos

jak provaz z paprsků kroutí.

Zří na to světec udiven,

neví, co značí ten Bábel,

i pokřižuje pavouka:

„Mluv, jestli tě neposed’ ďábel!“

Děl pavouk: „Ty jsi svatý muž,

však rozum tuze máš prostý,

což, Kiéran-Kille, nevidíš,

že k Bohu stavíme mosty?“

Děl svatý v hněvu: „Vy jste sběř

a koukol z ďáblova stohu,

vy, němá tváři, člověku

že mosty stavíte k Bohu!?“

A mžikem zniklo vidění

jen kdosi zasmál se stepí:

„K ďáblu se protře každý bloud, –

k Bohu i svatý je slepý.“