VIDĚNÍ V CHRÁMU SV. VÍTA

U svatého Víta,

kameny kde skrytá

českých králů těla

dávno zpráchnivěla,

denně o půlnoci

tajuplnou mocí

víka s hrobů sletí

v divných stínů změti.

Ti jdou s hlavou holou

a ti s aureolou,

jiní v kápi mnichů

vzdychajících v tichu,

v krunýřích a plátech,

z hermelínu v šatech

a po boku s meči

před oltářem klečí.

Vojsko stínů bledé

svatý Václav vede,

v ruce, jež se třese,

korunu on nese,

k oltáři ji vznáší

v tryznu sudby naší,

toužebně ji vzpíná

k trůnu Hospodina.

České země světci

za ním jako svědci

modliteb a vzlyků

těchto stinných šiků,

které k nebi krouží,

mši co Václav slouží

o půlnoční chvíli

za český lid milý.

Prokop, Vojtěch, Jiří

čelo nad rytíři

povznášejí v slávě,

Karel v zlatohlavě,

zářný mezi mnichy

Husův stín ční tichý,

nade všemu v zbroji

slepý Vůdce stojí.

Tak se modlí denně,

v času stálé změně,

oko rosí vlahou

za českou zem drahou,

oni pamětliví,

nač nemyslí živí

ve dne parném shonu,

s citem milionů

konají zde v stínu,

lkají k Hospodinu,

lkáti nepřestanou,

pokud nezaplanou

jako okna v jase

ve prvotní kráse

síla s vzdoru bleskem

v každém srdci českém!