Vidění v Kolosseu.

Tvůj, Kriste, mír jsem hledal v světě širém

a s hadem v srdci svém a v mozku s štírem

jsem prošel celou zemí.

Já prosil, úpěl, svíjel se a plakal,

však Satan smál se mi jak v poušti šakal; –

Tys dále zůstal němý!

Kde moře duní na pobřeží pustém,

chýš z bláta shnět’ jsem a v rákosí hustém

do proudů lkal jsem vřavy,

do bouře úpěl jsem svým mroucím vzdechem

a starý smích ten zpátky zněl jen echem

a kolem obzor tmavý.

A všady přeludů těch hříčkou klamnou

ten ďábelský smích šel a kráčel za mnou

jak had, jenž zbuzen krokem

za nohou poutníka se dále šine,

až Kolosea strmé klenby stinné

jsem zdiveným zhled’ okem.

V zdí gigantických pustém polokruhu

jsi, Pane, míru Svého sklenul duhu

nad rozsápanou hrudí,

zde klid jsem našel – ale na jak dlouho?

zde usnula jsi, hydro, lačná touho!

Však běda, kdo tě budí?

Ten Satanův smích: Zlo vždy v světě bude

a krutosť, msta a hněv a krve rudé

močály vždy a všady! –

Já darmo křičel, dával život v sázku,

chtěl všady mír a dobro, přízeň, lásku,

však Satan křik’: Jsem tady!

A léčka jeho zadrhla se chytrá.

Ó, Kriste, víš-li, toto místo zítra

tvou vykoupená krví,

pro lidskou zábavu a hříčku lichou,

těch mukou prolita a oněch pýchou,

krev lidská opět zmrví?

Nač pněl jsi, Pane, na Svém kříži k nebi?

Nač provazy a biče, metly, hřeby,

když vše to bylo darmo;

když člověk na své noze dále vleče

tu kouli Satanovu, v jehož léče

a v jehož padá jarmo?

Zda dopustíš, by krev Tvá tekla znova?

Dáš v posměch, Pane, váhu svého slova?

Či lhostejná Ti země?

Proč tedy dopouštíš, by krev má všecka

jak Vesuv vzkypěla? – Či zvůle dětská

se marně bouří ve mně?

Ne, nesmí více člověka krev téci!

Já sám se opru slovem, pěstí, plecí

té choutce zdivočilé,

já, Tebou třeba opuštěn v tom sporu,

se zvednu, Kriste, silný a v svém vzdoru

jak v Samsonově síle

se vrhnu druhdy jak Jupiter Stator

do areny, než vzteklý gladiator

meč bratru ve hruď vrazí,

a křiknu: Zpátky! Přešla krve doba,

jsou lidé bratři a jen pekel zloba

jim na ňadra meč sází!

Já nedopustím, aby bylo k smíchu

Tvé slovo lásky, Tvého do kalichu

by opět barbar plival,

jak v době Caesarů by k hříčce luzy

zde na divadlo krve, vraždy, hrůzy

se člověk, syn Tvůj, díval!

Tys opustil mne, Pane, sám jsem tedy?

Ó nikoli! Mně kyne měsíc bledý

a v jeho svitu stápí

se legie, zřím v radostném je pláči:

Tví kněží, mniši, lásky vyznávači

pod mitrou jdou a kápí;

jdou, růženec kol pasu, svíce v rukou,

ti se mnou na dvéře Tvé lásky tlukou,

Tvůj voj to, Kriste věčný!

Jak stíny sem se hrnou v klenbu temnou,

jdou všickni, Pane, se mnou, se mnou, se mnou,

to průvod nekonečný!

Jdou panny, vdovy, kmeti, juni, děti,

jdou všickni, kteří lásky zákon světí,

a všickni prosí Tebe:

Ó nedej, bychom, Kriste, byli zrádci

Tvé nauky, ó přispěj svému stádci!

Ó zaměň zemi v nebe!

Však běda, běda, proti Tvému voji

dav stínů černých rojí se a brojí,

těch, co tu padli kdysi,

těch od lvů, tigrů rozsápaných v půtce,

jich kostry tísní se a hrnou prudce

a třesk jich hnátů mísí

se v hosanah Tvé církve, děsná vřava!

Kdo zvítězí, zda chasa pekel tmavá,

či světla legiony?

Sem ke mně všickni, rychle v odboj vstanem,

náš vůdce Kristus! – Circenses et panem!

tam zní to v skřek a stony.

Sem ke mně všickni biskupové, mniši,

sem, v Thebaidy již jste žili tiši,

vojíni Krista svatí!

Já povedu vás zrakem, slovem, plecí,

ó nesmí, nesmí krev lidská víc téci,

my nesmíme se vzdáti!

Ta vřava pekel a ty choutky zvěře

však nesmí děsit a rvát k nedůvěře,

že Kristus v nebi mlčí.

Nač nás by měl? Jen v řadu odhodlaně!

Na stíny minulosti! Na ně, na ně!

Ó mějte zuby vlčí,

lví sanice a orlů, supů spáry,

o triumf lásky jde tu! – Zpátky! Vari

do stínu černé noci!

Já patřím jitru v tvář, mé oko vidí,

jak nejsvětější z všeho krev je lidí,

již k Bohu zří co k otci!“

Kles’ vysílen a spánek jal ho pevný.

V něm viděl, kterak zítra zástup hněvný,

hry jemuž zkazí jistě

svým slovem mužným, naň se divě sápe,

jej v křiku kamenuje, po něm šlape,

jej usmrtí v témž místě.

Však usmívá se přec, neb vidí spolu,

že poslední to hry jsou v zdí těch kolu,

v nichž poteče krev lidská,

a cítí plamen odvahy v své skráni

i v svalech, kterak roste v divém vzplání

mu síla gigantická.

Však zdali viděl dále v doby příští,

jak v krvi zem se rovná ku bojišti,

zdi Kolossea v tichu

jak rozstouply se v dál a jak svět celý,

kam zrak sáh’, jako hřbitov zkrvavělý

se v ďábelském tměl smíchu?