Vidění.

Do půl nocy krásná Lenka

Sedíc věnec strojila,

Aby ráno milostenka

Svého milka poctila.

Při té sladké prácy sobě

Na svou sestru zpomněla,

Která s hanbou hnije v hrobě,

Že cti hledět nechtěla.

Jak jen věnec o půlnocy

Svila, tiše usnula,

Sen ji přijal do své mocy,

Radost k ní se vinula.

Sestra také přišla z hrobu

Jak stín větrem plynoucý,

Řekla: Sestro! ty v tu dobu

Plésáš láskou kvetoucý.

Ach! já ležím v tmavém hrobě,

Pykám pozdě slepoty;

Nyní teprv vážím sobě

Neviny a čistoty.

Dokud jsem jak růže kvetla,

Stkvěla se co dennice,

Nádhernost mi hlavu zpletla,

Že jsem klesla bídnice.

Ctností jsem co kvítím hrála,

Poddala se smělosti,

S svými svůdcy jsem se smála

Bohumilé věrnosti.

Jako vítr projížděla

Pláně, hory, doliny,

Blesk jen v uctivosti měla

Hry a hlučné hostiny.

Radosti mi uplynuly,

V páru zašel vábný svět,

Svědomí s ctí vyhrnuly

Na zkažené srdce jed.

V těsnosti jsem sebou trhla,

Potěšení hledala,

Nepravost mne v propast svrhla,

Nečest pejchu ztejrala.

Srdce mne ach! zabolelo,

Duše hrůzou ztrnula,

Jak květ parnem, vadlo tělo,

Krása jak dým hynula.

Zalezla jsem do jeskyně,

Pláč a rukou lomění

Dnem y nocy na pustině

Skončily mé trápení.

Do hrobu mne položili

Jako cyzý v tichosti,

Pro mne slzý necedili,

Nejevili žalosti.

Tráva roste na mém hrobě,

Sova semnou přebývá;

Ach! má sestro srdce tobě

Radostí teď oplývá.

Tobě kvete ráj a nebe

Čistá panno na zemi,

Zejtra manžel přijme tebe

Ozdobenou růžemi.

Ten tě, krásná nevinnosti!

K svému srdcy přivine;

V lásce vám a upřímnosti

Tichý život uplyne.

Plésej s milým v štěstí stále,

Plésej pěkný anděli!

Neb jste oba ctnosti k chvále

V nevinnosti kráčeli.