Vidění.

Mám hrozně hvězdy rád, když na nebi se chvějí!

To bylo v noci kdys. Já zbloudil do alejí,

kde kaštan Jeseni do vlasů střásal listy,

kde hvězdný meteor jí snětí blýsknul místy

a nebe v diadém jí stlalo ametysty,

by si ji zdobilo, tu bledou nevěstu –;

O, jak se zachvěla ve sladkém šelestu,

když s hůry sletěl list či blesknul amethyst!

To bylo v Jeseni a Luna nebem spěla,

své stříbro snášejíc na zpráchnivělá těla

stoletých olbřímů. Jak chvěl se dech můj bázní

a čekal utajen, že z dálky výkřik zazní,

z těch končin bez konce, jimž stíny půdu kradly...!

A stále šel jsem v před: pod nohou vlhký, zvadlý

list kaštanu se klad’ tak tichounce a jemně,

že bylo hádankou, zda dotýkám se země –

ba jako pták jsem šel. Pak obklíčil mne háj.

Byl pustý, příšerný, jak dechla by tam báj

své hrůzy symboly: nahaté staré kmeny

jak hnáty leskly se – tak byly oslněny

tím stříbrem nervosním, jež na kůře se chvělo!

A skála divoká – v tmy zahalené čelo –

se skokem vrhla v tůň, kde jezero se třáslo

ve hloubce příšerné. Tam každé světlo haslo

paprskem zlomeným. Jen hvězdy v temném klíně

jak oči bludiček se třásly ve hlubině.

V té spoustě skalních těl se kdosi stínem chvěl.

To nebyl zraku klam. Jak zmírající lvice

se svíjel nad roklí, zrak shaslý, mrtvé líce

a paží sesláblou, již slední jiskry síly

v přetěžkém zápasu před chvílí opustily,

jak ve snu vzdoroval. Na pokřiveném trupu

s úsměškem šklebivým jakoby na potupu

mu hrozný Obr stál, až v nebe tmy se tyčil

a jedním pohybem, ač stín se chvěl a příčil,

ho v propasť odkopnul – – – A hvězdy ve hlubině

tak teskně zachvěly se v temném vody klíně.

To bylo Zoufalství... Já dlouho stál jsem něm

a hleděl v úžasu do hloubky ve vod lem

a potom šíleně jsem prchal do alejí...

Bojím se hrozně hvězd, když v hlubinách se chvějí.