VIDĚNÍ.

ŠEL jsem luny za svitání

v háj, zelený háj,

slyšel jsem tam z nenadání

hrát jak na šalmaj;

nevěřil jsem sluchu ani;

tich byl celý kraj.

Poslouchal jsem, šel jsem dále,

odkud zněl ten hlas,

líbezněj’ a zvučněj’ stále,

potom divě zas;

a ten hlas jak někde v skále

ozvěnou se třás’.

Hned jsem myslil: Snad to mámí

lesních žen mne zpěv,

už jsem lesa průlinami

viděl jejich zjev

tam šerými pod skalami;

ve mně stydla krev.

Anebo to vyplašený

zpívá noční pták,

nebo snad jen vyděšený

sluch mne šálí tak?

Stál jsem u té skalní stěny,

nevěděl jsem jak.

V tom ta skála rudě vzplála,

jak by to byl žár;

nad ní bílá kaple stála,

dávný, divný tvar,

nad ní dub, jako ta skála

zvětralý a stár.

Toho dubu každým svazem

vítr třás’, či běs?

projel kostmi jako mrazem,

ale nezahles’;

i ten zpěv teď stichnul rázem;

mrtvý byl ten les.

Šel jsem blíže, neviděná

moc mne táhla tam,

branka byla otevřená,

ale prázdný chrám;

u krypty jen byla žena

a já s ní byl sám.

Polo klečí, polo leží,

jako ten, kdo pad’,

že jsem od kamene s těží

moh’ ji rozeznat,

jenž tu mrtvých spánek střeží; –

a z ní čišel chlad.

Měsíc oknem prokukoval,

měsícová zář

padala, já pozoroval,

v kamennou jí tvář,

a její prst ukazoval

v kryptu pod oltář.

Mrtvé-li to, neb to žije?

musil jsem jít blíž’. –

Vyskočila, dech mi pije,

objala mne již;

a já cítil kolem šije

kamennou tu tíž.

Vzkřik’ jsem: Kletá moc to jaká

volala mne sem? –

Zasmála se: „Jen zpěv ptáka,“

svalila mne v zem.

„Život ptáček, který láká.

Čihař smrť, – ta jsem!“