VIDĚNÍ.

Lidský byl soumrak. Hrůza se potloukala

po zemích s kyjem. Zuby jak cení!

Duše se ani tak neobávala

smrti jak zneuctění.

Mlčíš a Hrůza tě do naha svlékla.

Trpíš... spřáhla tě k vozu a vlékla

přes kaluže krve rudé,

zbořeniště,

vyvrácená města, přes vsi chudé.

Na zastávkách zas a zase

těšila se, těšila se

jak jí budeš otročiti, plakat příště,

plakat příště.

Všude smrt, však nebolela tuze.

Smrt spíš byla v zneuctění hrůze.

V tom, jak se vraždí nenávistí,

v tom, jak má chuďas žluč její jísti,

karabáč slyšet, jak hvízdá a svistí.

Pod tupou hloupostí mučitelů

srdce mi denně usedalo.

Ale z mých želů – ale z mých želů

z hlubokostí mých těžkostí

něco se do světa smálo.

Do světa vidin mých, země mé, mojich lidí,

mrtvých i živoucích lásek i nenávistí mých,

měst, jichž věže zrak v budoucnu vidí,

vsí mých v lukách utopených,

lesů mých, kouřících se touhou

vzdálenou, modrou, do věčna dlouhou,

lidí mých, toužících po duši, –

smály se oči mé a cos je konejší, osuší.

Viděl jsem: krásný a jiný svět

přede mnou pojednou stojí.

Viděl jsem: rány tolika set

roků se scelují, smiřují, hojí.

Po panně železné, jejíž muk tíha

kostí jen slyšela bolestný chrust,

viděl jsem, volnost jak k práci nás zdvihá

v nesněný nikdy růst.

Viděl jsem, o čem jsem v síle té nesníval,

že se den nad všemi rozdníval, rozdníval.

Zázrak jsem viděl zahořet k tomu

před prahem chatrče každé i domu:

Slunce – chléb k vínu kalicha

lámal nám nového bratrství Bůh,

a všem jej stejně dával,

každému dával jej, lásky to splacený dluh;

slunce se nemenšilo, chléb na věky neustával,

bratří a bratří rost vznícený k nekonečnu až nával.

Viděl jsem žíti vše nově za smrt a muku,

viděl jsem velikou rodinu, jednu spojenou ruku

dědů a otců a bratří i maličkých vnuků...