VIDĚNÍ

Byl listopad, nevlídný měsíc,

jak utkaný ze smutků, z vin,

a záludná cesta mě děsíc

šla daleká, tmavá, šla v stín.

A nesmírná rovina táhla

své úděsné prostory v dál,

a mlhami zář tryskla náhlá:

chrám zázračný přede mnou stál.

Čněl v mlčící tajemno vzhůru

ten mohutný krajkový sen,

ten kamenný div. Teskně v kůru

verš poslední právě byl peň.

A dozněl. Já vešla. Čí stopy

mne vedly v ten soumračný třpyt

pod záhadnou klenbu, jež klopí

svůj rozmach a vzlet v slavný klid?

Jak zakleta lodí jdu vonnou

až k oltáři, před nímž se splet’

roj postav a kadidla clonou

mi zjevil se přízračný kmet.

Ten na knihu obřadně vložil

svou pravici, obrátil tvář,

a jako by nadšením ožil,

zrak vysílal nesvětskou zář.

Nad Remešským evangeliem

v slib závazný zněl jeho hlas:

„Krev na oltář vlasti své vlijem’

pro svobodu, volnost všech nás!“

Já věděla – v posvátné chvíli

jsem přišla. Sbor rukou se zdvih’,

před mocnými králi stál bílý,

stál prorocky Sázavský mnich.

Nad pergamen vyrostla víra,

jíž zazářil Prokopův zjev,

ó, duchové strážní, co svírá,

nechť plamenná rozdrtí krev!

A předtucha v srdce mi sáhla:

čas přijde, by pochodeň vzňal,

a nesmírná rovina táhla

své úděsné prostory v dál.