Vidění.

S holubic tichým úsměvem na rtech,

ve zraku věčného života Vesnu,

oslavené tělo oděno září a vůní –

tak mne druh zemřelý navštívil ve snu.

Ó milý, co plálo tvým sladkým, čarovným zrakem,

co mluvily ke mně ty zamlklé na věky rety?

Na strmé cestě s kalichem silného vína

lásky a naděje přišels mi ve ústrety?

Věstíš mi poselství slavné, že otevřeny tvé oči,

aby v umdlené zřítelnice padaly krůpěje nebeských Zoří?

Neseš mi krvavou pečeť s obrazem Věčného Mistra

a Života knihu, v níž ubohé jméno tvé paprskem hoří?

Viděl jsi brázdy prýštící krví na mladém čele,

rozryté němých bolestí ostrými pluhy,

viděl jsi ostny kajicníkova roucha na zsinalém těle

a smečku hladových vášní spoutanou žhavými kruhy –

a jdeš mi říci, že ve zlatých Sionu věžích,

kde váží se Smrti a Života cena,

Pán milosrdně vzhlédnul na zbloudilého syna

a vina jeho odpuštěna?