Vidění.

Temná půlnoc jako hroby,

mlčí nebe, mlčí země,

ani tráva nezachví se,

ani oblak nepohne se.

Jako na dně hloubných moří

ztroskotané, jen se zmítá

moje čelo...

nelze spáti.

A přec mrtvo v mojí hrudi,

srdce moje ticho stojí.

Paměť v mozku, touha v ňadru

tvrdo dřímá... nemiluji

nikoho, a nenávidím

ničeho... Můj vrah i přítel

kde že nyní? Láska, závisť,

čím je nyní?

Nelze spáti...

Co to, bože?

Přes ramena

nahýbá se, schyluje se

mlčky, zvolna, tiše ke mě

hlava ženy... Chmurná líce

mračné čelo, žhavá ruka,

chladné tělo...

Čeho žádáš?

Jsi-li duše přátelská, či

nepřátelská? Přišla’s vraždit,

přišla spasit?

Mlčí, mlčí...

Jsi-li bohem zavržena,

deset mší dám sloužit za tě.

Odpověz mi!

Mlčí, mlčí...

Výstrahou-lis čili kynem?

Mám se smáti, mám-li kvílet?

Duše-lis ty křesťanská, či

nevěřící? Žádáš sobě?

Ticho, temno...

Zaklínám tě

jménem boha, mluv a pověz!

Tvoje rety zamknuly se,

tvoje ruce skřížily se,

z tvého oka nebeského

tryskly náhle světlé slzy,

s tvého čela pot se prýští

smrtelný a děsně chladný,

z tvojí skráně teplá krev se

vyřinula... Kdo jsi? Kdo jsi?

Jsi jak bůh a jako démon.

Ah, již vím. Ty neodpovíš.

Sám jen tušit, poznat, nalézt

a milovat do skonání

tebe každý musí.

Ty jsi

moje vlasť.