VÍDEŇSKÉ VEČERY.

Zas jeden den se do Věčnosti klidí

a za ním plane purpur večerní...

Ach, opustit ty ulice i lidi,

to obé stejně bezkarakterní!

Vždyť vedetu lze povolat už domů,

má oči zemdlené a skleslou páž,

chce slyšet zase šelest našich stromů

a vidět rozepjatý obzor náš.

A což když, pošetilče, zapomněli

ti, kteří spali u nás, když jsi bděl?

Teď do šiků se staví národ celý,

hřmí trompety a pýcha září z čel –

Jen stůj tu v žáru slunce, zimním blátě

a trpělivě.... Přijde Jediná,

jež, kdyby všichni zapomněli na tě,

nikoho nikde nezapomíná.