VÍDEŇSKÝ EPILOG.

Krev Dona Juana zabouřila

mi náhle v žilách neklidně,

já sváděl jedno hezké děvče

na cestě z Pešti do Vídně.

Vše prohráno. Tu náhody bůh

nosiče z nádraží vzal šat

a ve Vídni nás v jedno auto

i s všemi kufry strčil v chvat.

Já smál jsem se, a ona taky;

krev zabouřila neklidně.

Zda vzpomene si slečna Mia

na cestu z Pešti do Vídně?

Den druhý Vídeň prohlíželi

jsme, všude vojsko, slunce, sníh,

já nezřel nic, jen odlesk všeho

v zrcadle očí zahnědlých.

Když konec dobrý – dobré dílo:

já jel jsem tehdá z bojiště,

pro taký konec tažení pět

chci prodělati napříště.